Trůn milosrdenství
Neil LaBute
Trůn milosrdenství
Abby Prescottová Vilma Cibulková
Ben Harcourt Miroslav Etzler
překlad Marta Skarlandtová
režie Viktor Polesný
hudba Kamil Holub
asistentka režie Marie Krbová
kostýmy a scéna Vilma Cibulková a Viktor Polesný
světla a zvuk Tomáš Dvořan, Michal Brodec a David Zelinka
autorská práva k představení zastupuje AURA-PONT, divadelní a literární agentura, spol. s r. o., Radlická 99, Praha 5
autorská práva ke scénické hudbě zastupuje DILIA, divadelní a literární agentura, Krátkého 1, Praha 9
v inscenaci zazní Adagio for strings Samuela Barbera
inscenace vznikla také zásluhou grantu, který Divadlu Ungelt udělilo hlavní město Praha
české premiéry 8., 9. a 14. dubna 2005 v Divadle Ungelt
Tuto hru jsem viděl před rokem v Londýně. Tak mě nadchla, že jsem hned po představení zavolal do Prahy a zajistil si autorská práva. Ani vteřinu jsem nepochyboval o tom, že vás hra zaujme. Milan Hein, umělecký ředitel Divadla Ungelt |
Neil LaBute — filmař, scénárista a dramatik, který patří mezi nejvýraznější, ale zároveň mezi značně kontroverzní osobnosti současného amerického nezávislého filmu a světové dramatiky Narozen: 19. března 1963 Místo narození: Detroit Pohlaví: Muž Náboženské vyznání: Mormon Rodinní příslušníci: Otec: Richard (řidič TIRáku) Matka: Marian Bratr: Richard Manželka: Lisa Gore (rodinná terapeutka, 2 děti) Dcera: Lily Syn: Spencer |
Dílo Hry – např. The Distance from here (Daleko odtud) a Bash: letter plays (Prásk ho: nejnovější hry) Filmy – např. In the Company of Men (Ve společnosti mužů), Your Friends and Neighbors (Tví přátelé a sousedé), Nurse Betty (Sestřička Betty) s Morganem Freemanem a Renee Zellwegerovou v hlavních rolích, který se stal jeho prvním hollywoodským studiovým filmem a Possession (Vlastnictví), kde hlavní role ztvárnili Gwyneth Paltrowová a Aaron Eckhart. Hra i její filmová adaptace Shape of the Things (Tvar věcí). Hru v české premiéře uvedlo pražské Divadlo Komedie. |
Hra Trůn milosrdenství měla svou premiéru 26. listopadu 2002 v divadle Manhattan Class Company (MCC) v New Yorku. Režie se ujal sám Neil LaBute a Bena Harcourta a Abby Prescottovou si zahráli Liev Schreiber a Sigourney Weaverová. A její ohlasy?! Neil LaBute je první dramatik od časů Davida Maneta a Sama Sheparda a vlastně Edwarda Albeeho, u kterého najdeme směs soucitu a prudkosti, patosu a síly. Donald Lyons, New Yorker Post Nihilistické, přesto brutálně upřímné dílo… složité a záhadné jako lidské pohnutky… Trůn milosrdenství nedostanete z hlavy. David A. Rosenberg, Backstage LaBute… nám nastavuje nemilosrdné zrcadlo. To, co vidíme, se nám nemusí líbit, ale nemůžeme popřít, že – i kdyby jenom v koutku duše – to v sobě najdeme taky. Jaques le Sourd, The Journal News V Trůnu milosrdenství … vykreslil LaBute nejpůsobivější portrét mužských duševních zmatků. Brendan Lemon, The Financial Times |
Rozhovor s Miroslavem Etzlerem Role Bena Harcourta je pro vás již čtvrtou hereckou příležitostí v Divadle Ungelt. Co vám která z těch příležitostí přinesla do hereckého života? Není tak důležité, co mi přinesla která z těch příležitostí, ale co mi přineslo tohle divadlo. Ungelt mi vrátil velkou lásku k divadlu, kterou jsem při svém působení v Národním málem ztratil. Je to divadlo, ve kterém jsem po osmnácti letech od ukončení studia na JAMU poznal, že nic nemusí být problém, když jsou kolem vás lidé, kteří mají divadlo rádi, baví je a dávají mu úplně všechno. Poprvé v Ungeltu spolupracujete se svou životní partnerkou. Přináší to více výhod nebo nevýhod? Se životní partnerkou pracuji v Ungeltu podruhé. První spolupráce byla ve hře Na ocet s jinou životní partnerkou… Ale k vaší otázce. Přináší to určité výhody, protože ti lidé na sebe v intimnějších věcech daleko lépe slyší, nemusí se jeden před druhým stydět a také mají doma více příležitostí pracovat na textu. Vilma vždycky když se probudí, pronese první repliku hry, čímž mi dá nenápadně najevo, že bychom si měli zopakovat text. A to pro lenocha, jako jsem já, nezní po ránu moc příjemně. Učíte se text snadno? Jak co. Tohle se mi kupodivu učilo velmi dobře. Možná proto, že mě Vilma nutila. My jsme ten text uměli asi za tři a půl dne, což je na šedesát stránek docela slušný výkon. Je Trůn milosrdenství nejsoučasnější hra, ve které na divadle hrajete? To určitě. A myslím, že je to jedna z nejsoučasnějších her, která se objevila na repertoáru českých divadel. A to nejenom pro příběh samotný, ale také pro potřebu hledání pocitu zodpovědnosti v tak těžké době, v níž všichni žijeme. Když vám Milan Hein hru nabídl, věděl jste jasně, že ji chcete dělat? Určitě. Je mi ale velkou hádankou, jakým způsobem, a zda vůbec, budou diváci ochotni na tak otevřený text přistoupit. Hra je plná velmi ostrých vulgarizmů, otevřených dialogů o sexu, včetně jednotlivých detailů … Ovšem to není ve hře dominantní. Po jejím přečtení jsem věděl, že zkusit to chci. |
Nemám tušení, proč jsem napsal tuto hru. Opravdu ne. V březnu 2002 jsem seděl v letadle, zabrán do svých myšlenek, když se mi náhle vytvořil nápad. Představa – co by asi člověk opravdu udělal, kdyby měl možnost totálně vymazat minulost a začít nový život – tu prostě najednou byla a já ji sledoval až do jejího nelogického závěru. Říkám „nelogického“, protože příběh Trůnu milosrdenství se odvíjí nepředpokládaně. Vzhledem k 11. září 2001, samozřejmě. I když si nemyslím, že by tato hra byla signifikantní reakcí na tento teroristický útok, mechanika zápletky mohla začít fungovat pouze následkem katastrofických událostí toho nechvalně proslulého úterý. Jakmile byl nápad na světě, udělal jsem to, co vždycky: popadl múzu za pačesy a zápasil s ní tak dlouho, dokud jsem ji nepoložil na lopatky. (Ve skutečnosti jsem vyndal laptop, objednal si zázvorovou limonádu a dal se do práce). Až doposud se mé dílo pohybovalo v geografickém i morálním vakuu. Teď jsem napsal hru o dvou Newyorčanech, kteří zápasí mezi sebou i se svým já za dlouhého, temného rána duše. Nastavil jsem zrcadlo a snažil se zkoumat jak sobeckost získává navrch i v momentě obecně sdílené nezištnosti. Nevím, proč jsem položil prsty na klávesnici právě v tomto případě, ale už je to tak. Jako ostatní hry, které jsem napsal, se i tato rodila lehko i těžko zároveň. Zúčastnit se tohoto procesu bylo radostné i bolestné. Miluji ji i nenávidím. Je taková, jaká je. Ať tedy taková je. Neil LaBute o hře Trůn milosrdenství 18. října 2002 |