Všechno jen do putyk a ženským!
François Villon / Irena Žantovská
Všechno jen do putyk a ženským!
Divadlo Ungelt ve spolupráci s Divadlem Viola
Vilma Cibulková
Miroslav Etzler
s použitím překladů Otokara Fischera
režie Miroslav Krobot
výtvarná spolupráce Eva Brodská
hudba Emil Viklický
světla a zvuk Tomáš Dvořan, Michal Brodec a David Zelinka
nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA, divadelní a literární agentura, Krátkého 1, Praha 9.
květiny dodává firma Metamorphosis
mediálním partnerem divadla je deník PRÁVO
inscenace vznikla také zásluhou grantu, který Divadlu Ungelt udělilo hlavní město Praha, a za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
premiéry 12. a 13 . prosince 2004 ve Viole
předpremiéra nového uvedení 8. července 2007 na Letní scéně Divadla Ungelt
obnovená premiéra 6. října 2007 v Divadle Ungelt
V inscenaci Všechno jen do putyk a ženským! vám kmenové hvězdy našeho divadla Vilma Cibulková a Miroslav Etzler chtějí přiblížit odkaz svého milovaného Françoise Villona. Rád jsem jim vyšel vstříc. Milan Hein, umělecký ředitel Divadla Ungelt |
Obrozující vítr renesance vanoucí od azurově čistého středozemského moře provanul kdysi i do středověké Francie: rozvrácené stoletou válkou, svírané církví a bídou, na pařížské Sorbonně ovládané ještě tuhou středověkou scholastikou. Právě tento vítr ovanul největšího středověkého básníka, jenž předznamenal nový myšlenkový proud svým hlubokým osobním přízvukem. François Villon se narodil v Paříži v roce 1431, zemřel někdy po roce 1463 neznámo kde. Vychoval ho příbuzný kanovník Guillaume Villon, po němž převzal i jméno a jehož zásluhou studoval na pařížské univerzitě. I přes proklamované záškoláctví získává titul bakaláře a později mistra, zanedlouho však prchá z Paříže před trestem za to, co bychom dnes nejspíš označili jako nepřiměřenou sebeobranu. Uchyluje se na dvůr vévody Orleánského, milovníka umění a ochránce básníků, stává se jedním z jeho dvorních poetů. Postupně se ale zaplétá do dalších incidentů, šarvátek a loupeží, prchá po Francii, je několikrát vězněn, souzen a omilostněn. V roce 1461 se vrací zpět do Paříže a jako teprve třicetiletý píše své stěžejní dílo – Velkou závěť. Podobně jako ve svých ostatních baladách se i v Závěti věčně otloukaný Villon vypořádává se životem, ukazuje marnost všeho – lásky, umění a zejména majetku. V obrazech všeho, co je člověku blízké, otevírá pronikavý pohled do propasti lidské duše, jejích rozporů a bolestí. Výrazně se liší od svých současníků, formalistních dvorních veršotepců, obnaženou básnickou výpovědí, jež je srozumitelná každé generaci. Především pro zarážející schopnost postavit se všem ranám života fascinujícím ryze villonovským cynickým optimismem. Neb z bázně všeliké z života barů stanul i v duši mé (jak Franta zmanul) nesporný předpoklad k radosti zběsilé z vlastního bytí zmaru. A pročež řady bezzubé smetanou zdobí ohlodané kosti pak my – snad ducha lační ve znoji lásky (nediv se nám osude) i kapsou prostí jsme v studni putyk už plných pět set zimních jar radš villonovští hosti! Vilma Cibulková – 22. 11. 2001 | Já u pramene jsem a žízní hynu; horký jak oheň, zuby drkotám; dlím v cizotě, kde mám svou domovinu; ač blízko krbu, zimnici přec mám; nahý jak červ, oděn jak prelát sám, směji se v pláči, doufám v zoufaní; mně lékem je, co jiné poraní; mně při zábavě oddech není přán; já sílu mám a žádný prospěch z ní, srdečně přijat, každým odmítám. Vím jedno ze svých toulek všech: ta úzkost, v níž jsem naříkal, mé zoufalství, můj každý vzdech, jenž se tak strašně z prsou dral, až otupěl můj boj a žal – víc o života smyslu poví než to, co Averroes psal výkladem k Aristotelovi. Však způsobné já dítě? Cože? Já za školu jen chodil, běda! To slovo bolí jak hrot nože A skoro dál mi psát už nedá. Teď, když jsem zpátky z vězení, kde málem vypustil jsem duši, proč osud znova do mne buší? Vždyť přece jeho šílení Mohlo už dojít smíření; nač tedy mi zas pokoj ruší, když jsem zpátky! Ať falešně znáš kostky hráti či odpustky-li prodáváš, znej lhát a křivě přísahati, v šejdířů oleji se smaž, padělej minci, špatně važ či lupičem buď sakramentským – kam děje se, co vyděláš? Všechno jen do putyk a ženským! A když už nadcházel mu skon, Co myslíte, že udělal? Máz burgundského vyzunk on, Než se světem se rozžehnal. |